Přesný počet divadelních her, jež Koloman Ursíny napsal, není znám. Bádání v této oblasti nesmírně ztěžuje skutečnost, že Ursíny tvořil pod četnými pseudonymy a aliasy, které je někdy jen velmi nesnadno s ním ztotožnit. Počínal si tak jednak z vrozené skromnosti ("Mé jméno není na plakátech," říkával často svým obdivovatelům, "zato však v srdcích lidí, kteří mi rozumějí.") a jednak z důvodu, že jeho pravé jméno a příjmení ho jako autora u potenciálních nakladatelů či šéfů divadelních scén předem diskvalifikovalo. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 mnozí obyvatelé Předlitavska Maďary neměli v lásce, vinili je z rozbití dosud jednotné habsbursko-lotrinské říše, a Ursínyho maďarsky znějící jméno i příjmení bývalo často důvodem, proč na Kolomana hleděli spatra a odmítali jeho díla přijmout k tisku či provedení. V zalitavské části mocnářství naopak Ursínyho dobře znali jako uvědomělého Slováka, který odmítal maďarizaci svého národa a dokonce troufale nastínil ideu budoucího možného spojení zemí Koruny české s Horní zemí uherskou, čímž by došlo k vymanění Slováky obývaného území z nadvlády Budapešti.
Ursínyho hry tak známe většinou jen z torz, někdy velmi kusých (např. z dramatu Malčiš Kibalčiš a malčiš Plochiš, jehož autorství je Ursínymu připisováno, se zachovala jen titulní a druhá strana textu). Jednou z mála úplně dochovaných her je kus Barazdaláš aneb V jeskyni bylo dosud živo, který Ursíny napsal na počest I. všerakousko-uherského speleologického kongresu, jenž se konal v červenci roku 1888 v Trenčanské Teplé a nedalekých Motešicích, kde byla hra v poslední den konání kongresu předvedena, a to ve velmi improvizovaných podmínkách (pod širým nebem v parku u hřebčína), přičemž hlavní postavy dramatu si ochotnicky zahráli někteří z účastníků kongresu, vedlejší postavy pak ztvárnili zaměstnanci hřebčína. Za zmínku stojí, že dramatické scény závalu v podzemí Ursíny (jenž první provedení své hry sám režíroval) inscenoval pomocí otáčivého jeviště, narychlo sbitého z fošen připravených pro výstavbu koňských boxů, jímž otáčel pár starošpanělských hřebců, kteří podle Ursínyho dramaturgie představovali mýtické podzemní koně boha Vulkána. V rukopisu hry najdeme Ursínyho poznámku: "Ještě lepší by bylo otáčet hledištěm a občas jím zatřást!" Ursínyho tak můžeme považovat za duševního otce mnohem později realizovaných otáčivých hledišť jihočeských letních scén v Českém Krumlově a Týně nad Vltavou. Tehdejší ředitel zemského hřebčince v Motešicích, Ing. Gyula Kákonyi, byl Ursínyho hrou (či spíše účastí svých koní a podřízených) tak nadšen, že první hříbě, jež se následně v hřebčíně narodilo, pojmenoval Barazdaláš. Shodou okolností to byla klisna, která se pak stala základem chovu slovenského teplokrevníka (CS).
Zbývá ještě dodat, že premiéra hry Barazdaláš aneb V jeskyni bylo dosud živo byla současně i její (nechtěnou) derniérou. Složité podmínky její inscenovatelnosti, diktované Ursínyho precizní představou o vyznění hry, bránily jejímu dalšímu uvádění do repertoáru popředních i pozadních scén. Leckteré divadelníky jistě odradila i délka hry, která měla v rukopise 962 stran a její první (a poslední) provedení v Motešicích trvalo od půl sedmé večer do jedenácti hodin dopoledne druhého dne, což lze možná přičíst i vlivu šestiputňového tokajského vína, jímž Ing. Kákonyi štědře zásoboval účinkující i diváky. Hra prý byla tak vyčerpávající pro přítomné na jevišti i v hledišti, že po posledním obrazu všichni usnuli, jako když je do vody hodí, a spali až do večera, kdy je konečně vzbudilo ržání hladových koní v hřebčíně.
V rubrice Fotogalerie - Dramata Kolomana Ursínyho vám představujeme úryvek z 2. dějství hry a zkrácený děj 1. jednání a závěru dramatu. Text do češtiny přeložil a poznámkami opatřil doc. Ing. Adam Pavélek, DrSc.
V roce 2010 byl nalezen rukopis další Ursínyho hry Argaláš aneb v Jeskyni bylo již zcela mrtvo, která byla napsána cca 10 let po Barazdaláši a dějově na ni částečně navazuje. Text hry, zkrácený na délku použitelnou pro její představení na těchto stránkách, uvádíme dále:
Argaláš aneb V jeskyni bylo již zcela mrtvo
(drama Kolomana Ursínyho)
Příznivce dramatu Kolomana Ursínyho „Barazdaláš aneb V jeskyni bylo dosud živo“ patrně překvapí, že autor se k tomuto tématu ještě jednou vrátil. Nedal se odradit ani obtížnou inscenovatelností „prvního dílu speleologické dilogie“, jak bychom s jistou nepřesností mohli drama „Barazdaláš“ nazvat, kvůli níž se hra nedočkala žádné reprízy a její premiéra byla současně i derniérou. (Na tomto místě musíme odmítnout insinuace Ursínyho odpůrců, kteří se chytili faktu, že účinkující i diváci dosud jediné inscenace „Barazdaláše“ během provádění hry vydatně popíjeli výtečné tokajské víno, „kteréžto podmínky nezbytné pro reprízování si žádný divadelní dům dbající o svou pověst nemůže dovoliti“ – citováno z článku Karla Huga Hilara Proč v Národním nehrajeme Ursínyho? otištěném v Lidových novinách z 29.2.1926. Ursíny, který premiéru své hry „Barazdaláš“ v rámci kulturního programu I. všerakousko-uherského speleologického kongresu osobně režíroval, totiž s podáváním zlatavého moku rozhodně nepočítal a ani ho nemohl nijak ovlivnit. V pozadí Hilarova odsudku stojí jistě okolnost, že nejméně sympatická postava Ursínyho druhé speleologické hry se jmenuje Bakule – Ursíny ovšem v době, kdy ji psal, nemohl tušit, že jemu neznámý student klasické filologie jménem Karel Bakule přijme o pár let později umělecký pseudonym a stane se šéfem činohry a dramaturgem Městského divadla na Vinohradech a posléze i Národního divadla.)
Je-li „Barazdaláš“ obtížně zařaditelný do žánru, tím spíše to platí o „Argaláši“. Ursíny sám „Argaláše“ označuje za „optimistický horor“, leč divák, který by po zhlédnutí kusu s jeho autorem v tomto souhlasil, by musel být velký optimista. Těžko říci, v čem Ursíny spatřoval optimistické vyznění hry, v jejímž průběhu všechny hlavní lidské postavy zemřou a na scéně zůstanou jen nemrtví nelidé. Jelikož rukopis hry, nalezený v září roku 2010 doc. Ing. Adamem Pavélekem, DrSc., na základě upozornění zvoníka a zámečnického učně Hanse Klatschera ve zvonici kostela sv. Bohdana pod Veletrhy, není datován, můžeme jako pracovní přijmout hypotézu, že Ursíny psal „Argaláše“ někdy mezi lety 1910 a 1913, kdy již bylo očividné, že se v Evropě schyluje k velkému válečnému konfliktu mezi mocnostmi. Ursíny zřejmě předvídal, že tato válka bude mít globální charakter a přinese světu takové hrůzy jako dosud žádný ozbrojený střet v historii. V tomto světle se pak několik málo mrtvol, které v epilogu hry nadto „ožijí“ (můžeme-li existenci nemrtvých pokládat za život), jeví dosti optimisticky. „Argaláš“ tak v jistém smyslu připomíná další (ovšem pozdější) působivé dílo s naléhavým protiválečným podtextem, Čapkovu „Válku s mloky“.
Nelze však vyloučit ani domněnku Ing. B. Oplatky, že si Ursíny z potenciálních diváků a kritiků své dilogie tak trochu střílel. Jinak si lze jen sotva vysvětlit, proč postavu upíra nazval Stoker (román Dracula irského spisovatele Abrahama Stokera vyšel poprvé v r. 1897, tedy nedlouho před napsáním „Argaláše“; naproti tomu Dr. Vilín Jilm soudí, že Ursíny chtěl jménem Stoker vystihnout, že tato postava se pohybuje převážně ve stokách, slujích a jiných podzemních prostorách) a postavu vlkodlaka Argaláš. Slovo argaláš (nebo též agraláš) totiž ve slovenštině znamená nabubřelého, sebestředného a ješitného agrárnického papaláše; na Slovensku tak zhusta označovali partajní naboby Republikánské strany malorolnického lidu (tj. „agrárníky“) v období první československé republiky. Podle mínění dalšího znalce Ursínyho díla, Dr. T. Hořického, symbolizuje vlkodlak agrárního papaláše jako nenasytného vlka v rouše beránčím, požírajícího svěřené mu ovce. Dr. Hořický ale připouští, že vlkodlak může být i obrazem proměny a tedy obrození člověka v cosi nového, lepšího (?).
Druhé Ursínyho speleologické drama je v rukopise téměř tak obsáhlé jako „Barazdaláš“, proto jsme byli nuceni pro toto úvodní představení hry široké veřejnosti sáhnout ke značnému krácení a vybrat jen nejdůležitější pasáže určující spád dramatu. Milovníci Ursínyho „Barazdaláše“ právem očekávají autorovy vstupy do hry a v této naději nebudou zklamáni. (ediční poznámkou opatřil Dr. Ján Bokombrady)
Dramatis personae (uvádíme jen osoby vystupující v následujících výňatcích ze hry):
Dr. Imre Duszló, speleolog ze Šaľy
Dr. Míla Vesecký, spelolog z Čech
Dr. Heinrich Schwarz, speleolog z Němec
Umberto Debile, Dr. h. c., speleolog z Vlach
Peter Bátohy, nosič
Argaláš, vlkodlak
Bakule, ghúla
Bartibal, džin
Laila, ifrítka
Stoker, upír
Děj se odehrává v době před několika lety (ediční poznámka: tj. několik let před napsáním hry – J. Bokombrady)
Stručný obsah 1. dějství:
Po deseti letech od uspořádání I. všerakousko-uherského speleologického kongresu se koncem roku 1898 v Horní zemi uherské koná II. všerakousko-uherský speleologický kongres. Předsedá mu opět Dr. Dušan Vašáry, který byl mezitím za (dosti pochybné, jak plyne z jednání postav dramatu) vědecké zásluhy jmenován dvorním radou a císařem Františkem Josefem I. povýšen do šlechtického stavu. Při volbě předsedy kongresu tedy snadno získá většinu hlasů nad protikandidátem, jímž je jeho krajan Dr. Imre Duszló. Duszló stojí v čele skupiny mladších vědců, kterým je proti mysli Vašáryovo neustálé poklonkování úředním autoritám. Roztržka mezi účastníky kongresu vyvrcholí, když Vašáry navrhne a v organizačním výboru kongresu prosadí sepsání pozdravné gratulace „Jeho Veličenstvu císaři u příležitosti padesátiletého jubilea jeho nástupu na trůn“. Duszló a několik dalších „rebelantů“ (vesměs jeho kolegů, kteří s ním v rámci I. kongresu v r. 1888 sestoupili do propasti Barazdaláš) bojkotují dopolední zasedání kongresu, na němž má dojít k podepsání zdravice, a místo toho se vydají prozkoumat další neznámé prostory v barazdalášském krasu. Ke třem speleologům (Duszló, Veseckému a Schwarzovi), jež spojil prvosestup před deseti lety, se připojí vlašský speleolog Umberto Debile, Dr. h. c., jenž pochází z Markrabství istrijského v Rakouském přímoří (tedy z území obývaného italským etnikem a uchváceného Habsburky po porážce Napoleona Bonaparta v r. 1813) a jemuž je odporný jakýkoli náznak servilnosti vůči habsburskému státu. Jako nosiče si najímají osvědčeného jeskyňáře a znalce místních poměrů Petra Bátohyho.
Stručný obsah 2. dějství:
Aniž by to speleologové tušili, v podzemním dómu, který hodlají probádat, právě zasedá XXXVIII. evropský kongres nemrtvých a dalších nadpřirozených bytostí. Jeho účastníci nemaří čas vzájemnými rozmíškami, protože řady nemrtvých během posledních staletí povážlivě zřídly, což předseda kongresu Dr. Frank N. Stein považuje za důsledek zákazu čarodějnických procesů a také důsledek rozvoje lidských technologií (nezapomeňme, jsme na konci „století páry a elektřiny“ a jen krátký čas nás dělí od okamžiku, kdy americký patentový úřad navrhl zrušit sám sebe, protože „vše už bylo vynalezeno a nic nového vynalézt nelze“). Místopředsedkyně kongresu Lucifera Bafometová, Ph.D, proto navrhuje zahájit neprodleně „nábor“ nových nemrtvých mezi lidmi. Potíž je v tom, že dosud jedinými známými metodami „náboru“ jsou kousnutí člověka vlkodlakem a odběr krve člověku upírem a že v Evropě „žije“ už jen upír Stoker a vlkodlak Argaláš. Do diskuse se přihlásí ifrítka Laila s informací, že v persko-arabském folklóru se traduje, že zahoří-li ifrít láskou k lidské ženě nebo ifrítka k lidskému muži a dojde mezi nimi k sexu, může se lidská část páru proměnit v nadpřirozenou. Nakonec je usneseno pokusit se tento mýtus potvrdit či vyvrátit empiricky. V té chvíli jsou účastníci ostrahou kongresu upozorněni, že do Barazdaláše sestupují čtyři lidé. V ústrety jim kongres vysílá vlkodlaka Argaláše, upíra Stokera, ifrítku Lailu a také džina Bartibala, protože o džinech je známo, že dokážou splnit každé lidské přání a může nastat situace, kdy si některý ze čtveřice speleologů bude přát, aby pozbyl svého lidství a stal se nesmrtelným. Čtyři vyslanci temnot ale nevědí, že se za nimi plíží ghúlka Bakule, která miluje Lailu a šíleně žárlí.
3. dějství
(Na osvětlené části scény zobrazující podzemní sluji jsou Duszló, Vesecký, Schwarz, Debile a Bátohy, kdežto Argaláš, Laila, Stoker a Bartibal jsou zatím ve tmě a zjevují se postupně. Později Bakule.)
Duszló: (rozhlíží se vůkol) Všude kolem vápenec –
aj! tamo letí vrápenec!
Bartibal: (mumlá si pro sebe) Kdybyste jen věděli,
že za chvíli jste v jeteli!
Ursíny: (z role autora vypadává do hry) Nemělo tam být slovo jiné?
Schwarz: (udiveně zírá do dáli) Tamhle na nás někdo kyne.
Laila:(zjevuje se nahá v paprsku světla, pohybem paže k sobě speleology láká, pak zase mizí)
Debile: (nadšeně, blíží se k nemrtvým) Zvolat by se věru chtělo:
Magnifico! Picobello!
Vesecký: (varovně) Je mi trochu nemilé
varovat vás, Debile,
před lásky šalbou, klamem.
Což je-li to jenom kámen?
Argaláš: (zjevuje se v podobě mohutného vlka s vyceněnými zuby tři kroky před Debilem)
Laila: (zůstává ve tmě, slyšet je jen hlas) Argaláši, počkej, stůj!
Tenhle člověk bude můj!
Bátohy: (hrůzou se mu podlamují kolena a ztrácí zavazadla) Jaké čertovské to plémě
číhá na nás v nitru země?
Stoker: (potměšile, zjevuje se na světle v démonické podobě) Nechcete jít radši ke mně,
vy proradné lidské sémě?
Duszló: (vytahuje z haveloku malé stříbrné zrcátko a hledá v něm Stokera)
Jsi-li živý, zjevíš se mi,
jinak se vrať chladné zemi!
Stoker: (ďábelsky se chechtá) Tak tohle na mě neplatí...
Za chvíli jste vysátý!
(uchopí Duszló oběma rukama za krk a dusí ho, pak přiloží k naběhlé žíle ústa a saje)
Argaláš: (nyní v lidské podobě, deklamuje) Chvíle osudová odbila, drama vrcholí,
upustil básník pistoli.
Ursíny: (opět vpadá z role autora do hry) Však jsem věděl, je k nevíře
jak zmrší drama to zvíře!
Argaláš: (vzpamatuje se) Ten Puškin sem nepatří...
(ukazuje na Veseckého, Schwarze a Bátohyho a mění se pomalu ve vlka)
Teď zbýváte mi vy tři!
Schwarz: (je okouzlen Argalášovou transformací) Mein Gott im Himmel!
To nesvede ani Pegas-Šiml...
Nechcete, můj milý vlku,
zakousnout si moji ruku?
(natahuje k Argalášovi pravou ruku, ten se do ní zakousne a odvléká Schwarze do tmy)
Bátohy: (potácí se po scéně v šoku z hrůzy a blábolí popěvek) La-la... la-la... la-la
Debile: (klečí v matné červené záři před stojící Lailou)
Chci žít s tebou, vyvolená
ztratit pocty, titul, jména.
Laila: (zvedá Debileho a hledí mu do očí) I za cenu ztráty duše
a věčné zatracení tuše?
Debile: (přikyvuje, oba se pak vášnivě objímají a milují se spolu v hasnoucí záři, která se náhle promění v ohnivý sloup, který vyletí ke stropu sluje a pak zmizí)
Vesecký: (chvíli zírá na místo, kde viděl Lailu s Debilem, pak pohlédne na motajícího se a blábolícího Bátohyho) Tak Umberto je taky v Pánu
a bez Bátohyho nedám ránu.
Z toho jsem teď trochu v šoku,
chtělo by to kapku moku.
(prohledává batohy, které odhodil Bátohy, když se zjevil Stoker, ale bez výsledku)
Ani kapky, ani slzy
to mě tedy vážně mrzí.
Ursíny: (tentokrát v roli nápovědy) Rozhlédni se kolem vůkol,
to jest nyní hlavní úkol.
Vesecký: (rozhlíží se a po chvíli spatří zaprášenou láhev stojící na nedalekém balvanu, aniž by tušil, že se do ní v průběhu dějství schoval Bartibal, teď vesele)
Přece jenom jedna flaška...
Hned z té hrůzy bude fraška!
(otvírá láhev a chce ji přiložit k ústům)
Bartibal: (vystupuje jako dým z láhve, pak se zhmotní v předešlé, téměř lidské podobě)
Co poroučí můj pán?
Vesecký: (užasne, pak rozpačitě) Popravdě, to nevím sám.
Bakule: (zjevuje se náhle na rozhraní světlé a temné části scény, má vzhled mrtvolně se rozpadající, ale dříve půvabné dívky) Kde je moje ifrítka?
(dodá výhružně) Lidi žeru nezřídka!
Bátohy: (připotácí se k Bakule) La-la... la-la... la-la
Bakule: (chvíli nechápe, ale pak se – divák ovšem ví, že mylně - dovtípí)
Tak tobě se Laily zachtělo?
V mžiku přijdeš o tělo!
(vrhne se na Bátohyho, utrhne mu hlavu a začne ji požírat)
OPONA
Stručný obsah 4. dějství:
Zatímco v podzemí Barazdaláše dochází k setkání mezi nemrtvými a lidmi, nahoře pokračuje jednání speleologického kongresu. Dr. Vašáry nemá dosti na tom, že inicioval sepsání a podepsání zdravice stařičkému mocnáři k jeho půlstoletému jubileu na trůně, ale trvá na vyloučení čtyř nepřítomných (resp. přítomných v Barazdaláši) z řad Rakousko-uherské speleologické společnosti. Na kongresu se objevuje Argaláš v lidské podobě jako pohledný mladík, vydávající se za Schwarzova synovce. Schwarz se totiž po své proměně ve vlkodlaka se svým nemrtvým vlkodlačím „otcem“ dohodl, že Argaláš vyrazí na výzvědy mezi speleology a zjistí, zda se situace vyvíjí ve prospěch Vašáryho, anebo jeho odpůrců. Následuje několik obrazů, v nichž se Argaláš intimně sblíží s některými účastnicemi kongresu i servírkami a pokojskými z hotelu „Szent István“, v němž se kongres koná, a během milostného aktu je lehce pokouše ve snaze splnit co nejlépe úkol, jímž ho pověřil kongres nemrtvých a nadpřirozených bytostí. Ukáže se však, že ve strohém, oficiózním prostředí, zbaveném poezie a přirozenosti, a naopak plném podlostí vůči neněmeckým a nemaďarským speleologům a též devótnosti vůči uherským královským úřadům, papalášům a argalášům (s malým „a“), jež v hotelu zavládlo „díky“ Dr. Vašárymu a jeho kamarile, Argalášův (s velkým „A“) kouzelný dar transformovat člověka v dokonalejší bytost, nezávislou na světském i církevním establishmentu, nefunguje. Argaláš proto na další transformační pokusy rezignuje, ještě před svým návratem do podzemí však v závěrečném obrazu 4. dějství ukousne Dr. Vašárymu obě ruce. Svou akci přesně načasoval, protože se právě hlasuje o návrhu jednoho z Vašáryho nohsledů, aby se příští speleologický kongres konal v rakušácké Vídni. Vašáryho stoupenci, vidouce, že jejich patron nezvedá pro návrh ruce, pro něj taktéž nehlasovali, takže hladce prošel protinávrh pozůstalých přívrženců doktora Duszló, situující příští kongres do vlastenecké, převážně české Prahy. Tímto optimistickým vyzněním, jež je nadějným příslibem do budoucnosti, 4. dějství končí.
5. dějství
(Tatáž scéna jako ve 3. dějství, nyní však je osvětlený prostor celé sluje. Na počátku Bartibal, Vesecký, Bakule a Bátohy, později po jednom nebo po dvou vstupují Argaláš, Laila, Debile, Duszló, Stoker a Schwarz.)
Bartibal: (naléhavě) Co tedy poroučíš, můj pane?
Vesecký: (rozhodně, ukazuje přitom na bezhlavé Bátohyho tělo ležící na dně sluje, u něhož dřepí Bakule a požírá jeho hlavu) Pak ať neprodleně toto nastane:
Bátohy nechť vznesen je na nebesa
a ghúla nechť v jádro Země klesá!
Bartibal: (zamítavě vrtí hlavou) Žel, do ráje moc má nesahá,
nejsem dosti zbožná postava.
Vesecký: (k sobě) Jen nechybí-li mu k tomu odvaha!
Bartibal: (veseleji) Svlékneš-li však ghúlu donaha
uznamenáš pod těmi hadry cit!
Vesecký: (s odporem odstupuje) Kdo jen by tohle mohl chtít?!
Argaláš: (vběhne do sluje v podobě vlka, vyrve Bakule Bátohyho hlavu a přiloží ji k jeho tělu, pak strhává z Bakule chatrné hadry, do kterých je oděna)
Vesecký: (rázně) Nyní tedy konej, džine,
ať je tu stvoření jiné!
Bartibal: (přikládá Bakuli na kůži v místě, kde je srdce, kouzelný prsten, který má na ruce a odříkává potichu magická slova, Bakule poznenáhlu ztrácí mrtvolné rysy)
Laila a Debile: (snášejí se shůry na dno sluje k ostatním, držíce se přitom za ruce, oba mají na zádech černá labutí křídla)
Bakule: (vztekle se rozhlíží kolem) Kdo mi sebral pozdní oběd,
nebera na hlad můj ohled?
(spatří Lailu a blíží se k ní) Však břicho počká chvilenku,
když mám tu svoji milenku.
Duszló: (vstupuje spolu se Stokerem z vedlejší sluje a usmívá se, takže jsou dobře patrné jeho zvětšené špičáky) Džine, tenhle cit se mi nezdá,
jest Bakule i nadále – lesba!
Laila a Debile: (mávnou svorně křídly, takže náraz vzduchu odvane Bakuli ke stěně sluje, až o ni udeří hlavou, oba mocným hlasem) Po jalových svazcích už je veta,
nevedou ku spáse mrtvých světa!
(Bakuli zasáhne plamen vyšlehnuvší od Laily a Debila)
Ursíny: (opět vpadá do hry) To nepředpověděla kněžna Teta...
Schwarz: (vychází z propadliště a mění se zvolna ve vlka) Tak to byla ta kouzelná věta,
která z pologhúla pravou ghúlu udělá.
Vesecký: (zadumaně se rozhlíží kolem) Teď by rada dobrá chybět neměla.
Bakule: (otřepává se a vstává, k Veseckému) Líbíš se mi, hochu šumný.
(ke Schwarzovi, jdouc k Veseckému) A ty, upíre, trochu uhni.
Vesecký: (úpěnlivě k Bartibalovi) V hlavě se mi točí mátohy.
Nechci skončit jako Bátohy!
Bartibal: (přemítá nahlas) Přej si tedy stát se nemrtvým.
Snad podaří se – to záhy zvím.
Vesecký: (odhodlaně) Ať je tedy ze mě pěkný ghúl,
k sváče si dám Vašáryho půl.
Argaláš: (promění se v člověka) Již neublíží vám ten kmet,
on nezaviní dalších běd.
Duszló: (temným hlasem) Jeho duch však bude kráčet dál
dokud sedí na trůně ten císař král.
Stoker: (zasmušile) Víme, že takový je lidský rod,
pro groš vzdá se svých svobod.
Bartibal: (tázavě k Veseckému) Je-li to tvé přání konečné...
Vesecký: (mlčky přikyvuje)
Bartibal: (mává magicky pažemi směrem k Veseckému)
Nechť to kouzlo není zbytečné!
(zableskne se)
Vesecký: (otřepe se, popatří na Bátohyho) Jaké chutné sousto tady leží!
Bartibal: (ulehčeně) Povedlo se! To je, oč tu běží...
Ursíny: (opět vpadá do hry) Džine, ty jsi pěkný popleta,
spletl's Argaláše a Hamleta!
Bátohy: (jeho bezhlavé tělo se posadí, strčí si hlavu do podpaží a pak vstane)
Nejsem pro vás žádné žrádlo.
Moje lidství právě zvadlo.
Bartibal si totiž trhnul knoflíkem,
tak stal jsem se rázem zombíkem.
Bartibal: (zaraženě si prohlíží utržený mosazný knoflík ze svého kaftanu, který mu zůstal v dlani) To jsem tedy namoutě netušil,
kolik ve mně dříme mocných sil.
Všichni (včetně Ursínyho, směrem k hledišti) Lépe mezi nemrtvými hnít a žít,
než se pod knutou tyrana nahrbit!
OPONA
Konec hry
Doslov editorů
Z citovaných výňatků z Ursínyho hry „Argaláš aneb V jeskyni bylo již zcela mrtvo“ i ze zkráceného děje jednotlivých aktů čtenář jistě pochopil, proč se hra nestala součástí repertoáru rakousko-uherských a pozdějších československých i světových činoherních scén. Zobrazení sexu nebo jen jakákoli zmínka o něm (nadto narážka na odlišnou sexuální orientaci) ve hře byla tehdy a ještě dlouho potom naprostým společenským tabu. Připomeňme si, s jakým odsouzením se při své první inscenaci na jevišti Národního divadla v roce 1887 (tedy jen cca 10 let před napsáním „Argaláše“) setkali „Naši furianti“ Ladislava Stroupežnického: soudobá kritika o nich napsala doslova, že „Hra líčí pouze a jedině hrubost, drsnost, zvrhlost a surovost lidskou, (její) mluva je špatná, zvrhlá a negramatická.“ Stroupežnický sám pak byl terčem výtek, že na scénu Zlaté kapličky zavádí „nejhrubší naturalismus“. Čteme-li „Naše furianty“ dnes, nic z toho, co jim bylo před sto lety vytýkáno, v nich už nenacházíme.
Ursíny si těchto úskalí byl zřejmě vědom, protože se – přes usilovnou snahu historiků jeho života a díla – dosud nepodařilo najít ani jediný doklad o tom, že by „Argaláše“ nabídl k provedení dramaturgovi některého divadelního domu v Rakousku-Uhersku nebo jinde v Evropě. Výmluvný je jistě i fakt, že se hra dochovala v jediném exempláři, a to v autorově strojopisu. Přesto však soudobí i pozdější literáti museli mít o ní alespoň základní povědomí, protože z Ursínyho nápadů ve hře použitých mnozí čerpali. Kolega Dr. Ján Bokombrady již v úvodní ediční poznámce upozornil na frapantní podobnost podtextového vyznění „Argaláše“ a „Války s mloky“ (v Čapkově dramatickém románu se vlády nad světem ujímají polidštěná zvířata, v Ursínyho hře odlidštění nemrtví). Dovolil bych si zde se svým učeným kolegou nesouhlasit, domnívám se totiž, že mnohem větší paralelu vykazují ideová poselství „Argaláše“ a Čapkova dramatu „R. U. R.“ V epilogu obou her totiž lidstvu svítá nová naděje na budoucnost: u Ursínyho prostřednictvím lásky mezi ifrítkou Lailou a novorozeným ifrítem Umbertem (a zřejmě i mezi ghúlkou Bakulí a novorozeným ghúlem Mílou), u Čapka pak vznikem milostného vztahu mezi roboty Primem a Helenou. Další analogie mezi Ursínyho „Argalášem“ a dramaty, romány či jinými literárními díly pozdějších autorů jistě netřeba zdůrazňovat, vzdělanému čtenáři se nepochybně již vybavují v paměti (závěrečná scéna, v níž se domněle mrtvý Bátohy vrací do hry, jako by z oka vypadla některým pasážím z absurdních dramat Iona Ioneska či Václava Havla a „obšlehli“ ji i tvůrci kultovního filmového hororu „Saw/Pila – Hra o přežití“).
Naopak plně dávám Dr. Bokombradymu za pravdu v jeho názoru na původ titulu Ursínyho hry „Argaláš“. Sám autor totiž v textu často přehazuje litery „r“ a „g“ ve jméně této postavy dramatu a ta je v průběhu děje někdy uváděna jako „Argaláš“ (v 51,38 % všech případů), jindy jako „Agraláš“ (v 48,62 % případů). Aby čtenář nebyl zmaten (a nemyslel si, že jde o dvě různé osoby), přiklonili jsme se v této edici k frekventovanějšímu tvaru „Argaláš“.
Dr. Vilín Jilm
Vysvětlivky:
Protože ne každý čtenář Ursínyho děl je zběhlý v arabské (původem předislámské) mytologii, připojujeme stručný výklad pojmů.
Džin – zástupce jedné ze dvou kategorií myslících bytostí obývajících Zemi (druhou kategorií jsou lidé), džinů je několik druhů („praví“ džinové, ifríti, máridové, ghúlové aj.), nejvyšším džinem je Iblís (Satan, Belzebub), džin je většinou neviditelný a zjevuje se jen tomu, komu chce nebo musí (pokud ho někdo ovládne), může přijímat libovolnou podobu nebo vstupovat do lidí, jeho ženským protějškem je džina, opakem džinů jsou andělé.
Ghúl – démon, který snad kdysi býval člověkem a byl okolnostmi donucen jíst lidské mršiny, v důsledku čehož se proměnil v démona, jeho věčný hlad dokáže utišit jen lidské maso, není odkázán jen na mrtvoly, ale zmocňuje se i živých lidi pohybujících se na opuštěných místech, např. na pouštích, na hřbitovech, v kryptách či jiných podzemních prostorách, přičemž může převzít podobu požíraného, může zvolit i podobu zvířete (např. hyeny), původnější forma tohoto démona byla ženská (ghúla nebo norma).
Ifrít – nižší džin (elementál) ohně, neplní lidská přání (s výjimkou přání mocného kouzelníka, jenž dokáže ifríta ovládnout), umí létat ve vzduchu a bojovat pomocí všech forem ohně, jeho ženským protějškem je ifrítka.
Ing. B. Oplatka
Dr. T. Hořický