[i] Zemi Františka Josefa objevila a pojmenovala v roce 1873 rakousko-uherská polární expedice pod vedením Karla Weyprechta, původem německého badatele, který od r. 1856 působil v rakouském válečném námořnictvu, kde se mu pod vrchním velením arcivévody Maxmiliána Ferdinanda Josefa Habsburského, mladšího bratra císaře Františka Josefa I., nabízela skvělá příležitost pokračovat ve vědecké kariéře. Expedice navazovala na předchozí Weyprechtovu a Payerovu výpravu z r. 1871, která prozkoumala Špicberky; úkolem nové výpravy bylo nalézt Severovýchodní mořskou cestu, tj. možnost proplutí Severním ledovým oceánem podél Asie až do Beringovy úžiny. Pro silné zalednění moře nebyl úkol splněn (výprava po dvou polárních zimách strávených na lodi Admiral Tegethoff, zamrzlé v ledu, svou loď opustila a vydala se pěšky k pevnině), podařilo se však popsat zmíněné, dosud neznámé souostroví. Pro nás je zajímavé, že Weyprechtův kolega Julius von Payer byl rodákem ze severočeských Teplic a že zmíněné druhé expedice se zúčastnilo pět Čechů, z nichž jeden, strojník Otto Kříž, v březnu 1874 na zamrzlé lodi zemřel (pravděpodobně na tuberkulózu).

[ii] Šlo vlastně o upravenou fregatu Radetzky, kterou si v r. 1860 vybral císařův bratr Maxmilián jako druhou loď – vedle přestrojené parní šroubové fregaty Novara – pro vědecko-výzkumné expedice v Severním ledovém oceánu. Maxmilián byl v letech 1854-1857 vrchním velitelem rakouského válečného námořnictva a podporoval využití válečných lodí k výzkumným a vědeckým výpravám.  Radetzky i Novara byly původně trojstěžňové dřevěné plachetní fregaty, jež byly v rámci modernizace flotily počátkem 60. let 19. století přestavěny na pohon parním kotlem a lodním šroubem. Novara ještě předtím v letech 1857-1859 obeplula s týmem vědců na palubě svět (patrně to byla první, nebo dokonce jediná, rakousko-uherská válečná loď, o níž je to věrohodně doloženo). Radetzky měl menší ponor a oblejší příď, proto se zdál Maxmiliánovi vhodný k přestavbě na ledoborec, s jehož pomocí by Rakousko konečně mohlo získat nějaké kolonie, byť jen na dosud neprobádaném Dalekém severu.  Náročnou přestavbu SMS Radetzky předčasně ukončila Maxmiliánova smrt na konci jeho mexického dobrodružství a následná prusko-rakouská válka. Proto není Radetzky považován za pravý ledoborec, nýbrž jen za semi-ledoborec. Zatímco Novara ukončila svou kariéru jako školní loď a v r. 1898 byla rozebrána, Radetzky prošel dalším přezbrojením, byl přejmenován na Graf Radetzky a sloužil stařičkému mocnáři dál.

[iii] Tato výprava měla za cíl oficiálně „dobýt“ Zemi Františka Josefa a připojit ji k rakousko-uherskému mocnářství, případně rozšířit habsbursko-lotrinskou říši o další území, která by objevila na Severovýchodní mořské cestě až k Beringovu průlivu. Kdo stál v pozadí tohoto dubiózního nápadu, se už patrně nikdy nedozvíme, protože Graf Radetzky se do civilizace nevrátil a stal se zřejmě, spolu s celou posádkou, obětí drsných rozmarů polárního moře.  Nalezené zbytky Ursínyho deníku se o pozadí této vědecko-politicko-vojenské adventury nezmiňují a mlčí o něm i vídeňské archivy. Není vyloučeno, že iniciátorem expedice byl sám Ursíny, protože jeho krátký pobyt na portugalském královském dvoře na podzim r. 1908 byl, dle hlášení rakousko-uherského vyslance v Lisabonu do Vídně, barona Istvána z Kaménoházyů, ukončen trapným faux pas - Ursíny si dovolil opravit infantku Marii, která se při hodině dějepisu dosti neuctivě vyjadřovala o nejskvělejším rakouském vojevůdci od dob Evžena Savojského jako o „jakémsi Rádleckém“, a to tak, že udeřil ukazovátkem Mariinu dueňu Amanitu da Verna po zadnici (naštěstí byla tato dáma dosti korpulentní a oblečena v bohatě řasenou  suknici - vždy barevně ladící s jejím kloboukem, který neodkládala ani v přítomnosti krále - takže rána jí nemohla příliš ublížit), a vykřikl strašným hlasem: „Graf Radetzky, der edle Ritter!“. (Ursínyho strýc a poručník, gróf Zoltán z Nagyů, si v letech 1836-1858 vyměňoval se slavným vojevůdcem přátelské dopisy, naplněné různými filozofickými úvahami a návrhy na reformování zaostalé rakouské armády i celé habsbursko-lotrinské říše. Polní maršál několikrát v rozhovoru se svými štábními důstojníky zdůraznil, že tato korespondence je pro něj velkou morální oporou a že Zoltánovy rady mu často pomohly v jeho strategických rozhodnutích. Také hornouherský magnát nešetřil v rodinném kruhu i na veřejnosti chválou na moudrost, důvtip a všeobecný rozhled všestranně vzdělaného českého hraběte a dával ho malému Kolomanovi za vzor pravého muže, vojáka a státníka.) Poděšená infantka, která neznala slova německy, před svým rozlíceným učitelem uprchla do svých komnat a později prohlásila, že na historii zvysoka ...  Ursíny si však svým rázným vystoupením získal i sympatie části členů královské rodiny, kteří rozmazlenou infantku a její povýšenecky se chovající dueňu  nemohli vystát, takže setrval v Portugalsku několik dalších let, během nichž čile korespondoval s rakousko-uherským následníkem trůnu, arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este. Přijmeme-li předpoklad, že k přejmenování fregaty Radetzky na Graf Radetzky došlo z Ursínyho podnětu, můžeme z toho vyvodit, že byl patrně i iniciátorem poslední plavby prvního rakousko-uherského námořního ledoborce.

[iv] Viz Hořický, V. a Oplatka, B.: Jak dobrovolná magická organizace přispěla k objasnění záhady kolem Kolomana Ursínyho, in: Zpravodaj KROUPŘÁMĚHROMDO č. 4/1978, str. 16-47

[v] O počtu a konkrétním složení vědecké části posádky nemáme žádné bližší informace. V archívu vídeňského Námořního kontrolního úřadu se nachází jmenovací dekret, jímž byl Ursíny v březnu 1913 mimořádně povýšen z hodnosti Linienschiffs-Leutnant do hodnosti Linienschiffs-Kapitän (ve skutečnosti nešlo o povýšení o jeden stupeň, z poručíka řadové lodi na kapitána řadové lodi, nýbrž o tři, protože mezi těmito hodnostmi v rakousko-uherské K. u K. Kriegsmarine byli ještě Korvetten-Kapitän a Fregatten-Kapitän), tedy do hodnosti těsně pod hodnostmi admirálskými. Ursíny tak měl v době expedice na lodi Graf Radetzky v r. 1914 vyšší hodnost než kapitán Graf, přesto však nebyl velitelem lodi, leč zřejmě jen vedoucím vědecké části výpravy. K dnes neobvyklým hodnostem poručíka a kapitána řadové lodi je záhodno podotknout, že řadová loď byla přibližně od 1. poloviny 16. století do 2. poloviny 19. století největším typem válečné lodi, a to jak rozměry, tak palebnou silou. Vedle řadových lodí existovaly i menší typy, např. korvety či o něco větší fregaty, které však byly pověřovány spíše individuálními úkoly, např. průzkumem, přepravou spěšných zpráv či osob, eventuálně sloužily jako kaperské či korzárské lodi. Tíhu námořních bitev nesly právě řadové lodi, které se před bitvou seřadily za sebe do jediné linie a palbou děl na pravoboku či levoboku se snažily zničit nepřátelskou flotilu řadových lodí, která činila totéž. Taktickou novinkou, která je některými autory připisována admirálu Nelsonovi, jenž ji s oblibou a často používal – není tedy pravda, že jeho protivník admirál Villeneuve, velitel spojené francouzsko-španělské flotily v bitvě u Trafalgaru, byl touto novinkou zaskočen; naopak měl Nelsona „přečteného“ a tento průběh bitvy očekával – byla tzv. „nožka T“, tedy manévrování s linií řadových lodí tak aby směřovala kolmo na střed linie nepřátelských řadových lodí (výhodou této taktiky bylo eliminování většího počtu a palebné převahy lodí nepřítele a naopak uplatnění lepšího výcviku a kázně posádek vlastních lodí, protože bitva se pak rozpadla na souboje jednotlivých nebo malých skupinek lodí, v nichž lodi s lépe vycvičenou a ukázněnější posádkou vítězily – což byl přesně případ bitev u Abú Kiru a u Trafalgaru). Variantou této taktiky byla „příčka T“, tedy navedení linie vlastní flotily kolmo na začátek linie flotily nepřítele, což umožnilo soustředit palbu všech vlastních lodí na první (pak na druhou atd.) loď v linii nepřítele, a rychle ji tak potopit. Zatímco „příčka T“ se s různým úspěchem používala ještě ve 2. světové válce, taktice dělostřeleckých soubojů souběžných linií řadových lodí zazvonilo umíráčkem nasazení rychlých torpédových člunů v rusko-japonské válce a rychlých torpédových člunů a ponorek v 1. světové válce, kdy se ukázalo, že mohutnou a drahou bitevní loď může snadno potopit tisíckrát levnější a stokrát menší plavidlo. Bitevní lodě od té doby nepluly v řadách, ale jednotlivě nebo v malých skupinách, ze všech stran chráněny torpédoborci a lehkými křižníky, specializovanými na boj s ponorkami a torpédovými čluny (tyto menší ochranné lodě nezřídka splnily i úkol jakéhosi „kanonenfutru“, kdy záměrně vpluly do dráhy nepřátelského torpéda, když už nezbývala jiná možnost, jak cennou bitevní loď před zásahem uchránit). Se zánikem řadových lodí zanikl i název hodnosti poručíka či kapitána řadové lodi. V německé Kriegsmarine (rakousko-uherská přestala po 1. světové válce existovat) nahradil Linienschiffs-Kapitäna zbrusu nový Kapitän zur See, což se do češtiny patrně nedá přeložit jinak než jako „námořní kapitán“; tento překlad však evokuje dojem, že ostatní námořní důstojnické hodnosti se netýkají námořnictva, ale pozemního vojska či letectva, protože u nich se adjektivum „námořní“ nevyskytuje. Genialitu Kolomana Ursínyho dosvědčuje skutečnost, že tento vývoj předvídal už za svého pobytu v Portugalsku v letech 1908-1914 (viz: Bokombrady, J.: Koloman Ursíny – legenda a skutečnost II., in: Panda č. 2/1980, Praha, str. 18) a v jednom ze svých dopisů adresovaných arcivévodovi Františku Ferdinandovi d´Este navrhuje již v r. 1908 nahradit hodnost Linienschiffs-Kapitän hodností Kapitän zur Ozean, v českém překladu „kapitán oceánu“ (tady Ursíny zjevně popustil uzdu své básnické a snílkovské duši). Bohužel i v tomto případě postihla Ursínyho génia jedna z mnohých nešťastných náhod, které tak často zhatily realizaci jeho nápadů. Ursíny totiž v dalším odstavci navrhuje zavést do K. und K. Kriegsmarine též hodnost komodora, obvyklou dosud jen v britském a americkém námořnictvu (komodor je hodnost vyšší než námořní kapitán a nižší než nejnižší admirálská hodnost).  Ve spěchu, s jakým Ursíny obvykle tvořil všechna svá duševní díla, se však na své stařičké underwoodce překlepl a místo Komodor napsal Komondor. Následník trůnu, jehož averze vůči Maďarům byla všeobecně známá (dokonce hodlal po svém nástupu na trůn vytvořit z dvoučlenné rakousko-uherské konfederace tříčlennou rakousko-slovansko-uherskou konfederaci, protože doufal, že v případných sporech Slované, a to zejména Češi,  rozzlobení na Maďary, kteří v r. 1867 odmítli trializaci, tj. zrovnoprávnění Čechů s Maďary a Rakušany, jakož i Chorvati a další jižní Slované, žijící v područí Maďarů v rámci Uherského království již několik staletí a vystavení po dualizaci mocnářství v r. 1867 násilné maďarizaci, vždy podpoří německy hovořící Rakušany a šovinistické Maďary tak přehlasují; což nakonec kvůli výstřelům Gavrila Principa v Sarajevu nevyšlo – pro český a slovenský národ naštěstí, protože v opačném případě by stáli po boku Maďarů při podpisu Trianonské smlouvy na straně poražených), si jako praktický kynolog okamžitě vzpomněl, že komondor je maďarské plemeno psa, a Ursínyho dopis vztekle roztrhal a hodil do plamenů v krbu. Arcivévodova neláska k druhému státoprávnímu národu v habsbursko-lotrinské říši a Ursínyho maďarsky znějící jméno i příjmení se podepsaly taktéž na tom, že kuriózní korespondence byla vedena dvoujazyčně: zatímco Ursíny psal arcivévodovi česky (František Ferdinand d´Este byl jedním z mála členů habsbursko-lotrinského domu, s nimiž se v jejich mládí nepočítalo jako s možnými budoucími panovníky říše, a kteří přesto uměli docela obstojně česky), ten mu odpovídal německy.

[vi] Tato historka se traduje též o Svatoplukovi Čechovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi a Jaroslavu Seifertovi; z Ursínyho poznámky však jednoznačně vyplývá, že tím jediným pravým velebným kmetem byl Vrchlický.

[vii] Úplný přehled Ursínyho kosmogonických teorií najde čtenář v publikaci Ursa Maior a Ursíny Koloman – dvě stálice na nebeské báni, kterou v r. 1979 vydala Kosmologická fakulta Univerzity Hakima Amuna v Brcofortu. Náklad knihy je zcela rozebrán, pracuje se však na její digitalizaci. O postupu této náročné práce se lze informovat na http://www.huni.info.

[viii] V úředně ověřené pozůstalosti po Janu Welzlovi, který zemřel v r. 1948 (podle jiných autorů v r. 1951) v kanadském Dawson City, figuruje jakýsi rukopis a fotografie, nalezené údajně v jeho posteli. Tyto předměty odkoupil od města za 500 dolarů profesor Otto Geist, původem z Mnichova, působící tehdy jako antropolog na University of Alaska, a poslal je svému bratru Zikmundovi, nakladateli v Mnichově. Ten sice rukopis a fotografie nepublikoval, ale po jeho smrti je získal profesor Rudolf Krejčí, jenž zjistil, že rukopis s názvem An der Reise um die Welt 1893-1898 (Cesta kolem světa 1893-1898) má na titulní straně podpis Jana Welzla a celý je psán kurentem v němčině. Rudolf Krejčí ho v r. 1997 vydal česky v nakladatelství Paseka. Ani v této publikaci však nenajdeme stopy, jež by vedly k Romualdu Jägerlemu.

[ix] Waldemaras Blithaner (1935-2004) je znám především jako mapovatel pobřeží Blitánie a Kurlandska a velmi přesný pozorovatel a kartograf mořských proudů a mělčin. Jeho mapy zachránily nejednu loď před ztroskotáním a nejeden lidský život před záhubou. Blithaner přednášel kartografii a historickou geografii na několika evropských prestižních univerzitách, nejdéle na Universita degli Studi di Roma La Sapienza (v letetch 1975-1983). Jeho odbornou specializací a zároveň koníčkem byly portolánové mapy. Mezi jeho žáky patří např. známý italský geograf a politik (poslanec EP za stranu Fiamma Tricolori - Oheň trikolóry) Luca Romagnoli.

[x] Její jméno tiskové agentury neuvedly a kupodivu není zmíněno ani v zprávě R. Contratisty o objevu (ačkoli Contratista kromě svého preparátorského a restaurátorského umění ohromuje svět i svými milostnými aférami, takže se mu mezi muzejníky říká Fantóm Národního muzea, nebo dokonce Don Muzean).

[xi] J. Bathy-Scaff je původem maďarský hydrobiolog ze slavné rodiny Bathory. Jeho otec Kálmán si poté, co byl maďarský pokus vymanit se v r. 1956 ze sféry vlivu Sovětského Svazu utopen v krvi, zkrátil příjmení na Bathy a podařilo se mu uprchnout i s těhotnou manželkou do Francie, kde jeho syn János vystudoval na univerzitě v Montpellieru mořskou hydrobiologii a poté vstoupil do služeb monackého knížete Rainiera III.; János si v Monaku našel i životní partnerku jménem Arquette Scaffová a po svatbě připojil ke svému příjmení i její dívčí na znamení definitivního přetrhání svazků s rodnou zemí, stále ovládanou bolševickými diktátory. Z Bathy-Scaffova díla je nejcitovanější monografie Cinque dimanches en bathysphère (Pět neděl v batysféře) - česky dosud nevyšla - z r. 1988, v níž shromáždil ohromující množství údajů o ekosystému Velkého bariérového útesu u východního pobřeží Austrálie, který zkoumal v zimě 1982-1983 jako vedoucí mezinárodního oceánologického týmu na výzkumné lodi Kirké (autor se přitom málem stal obětí nehody: při jednom z jeho ponorů se přetrhlo ocelové lano, jímž byla batysféra připoutána ke Kirké a batysféra klesla na dno moře, kde ležela téměř pět dní – nikoli tedy pět neděl, jak by se mohlo zdát z názvu monografie – než se pomocí přivolané záchranné ponorky Jules Verne australského válečného námořnictva podařilo připevnit k batysféře nové lano a vytáhnout ji na palubu Kirké; batysféra byla naštěstí vybavena systémem pro odstraňování vydýchaného CO₂ a dostatečnou zásobou stlačeného vzduchu, avšak jen minimálním množstvím nápojů a potravin; k Bathy-Scaffovu zděšení tvořily veškeré zásoby nápojů jen čtyři láhve absintu, které byl nicméně donucen postupně vypít, takže po otevření zachráněné batysféry považoval v halucinacích své zachránce za Krakeny, a ukazoval jim proto svůj stříbrný přívěsek ve tvaru medúzy, který nosil na krku, a vyzýval je, aby zkameněli).

[xii] R. Contratista proslul jako taxidermista, tj. preparátor živočišných exponátů. Jeho konceptuální dílo „Kosatka s kosatci“, znázorňující vycpaninu obávaného černobíle strakatého ozubeného kytovce v záhonu žlutých irisů ve vstupní hale washingtonského Museum of Natural History, rozplakalo při vernisáži v prosinci 1991 dojetím plných 83,69% návštěvníků muzea a přimělo hollywoodské producenty k financování přehršle sladkobolných melodramat o dobráckých dravcích, jejichž zuby větší než lidská ruka údajně slouží jen k uchopování tonoucích za límec a jejich vlečení ke spásnému břehu či lodici. Nazvat dnes v USA tohoto kytovce jeho dříve běžným označením „zabijácká velryba“ je stejně trapným prohřeškem proti dobrým mravům jako mluvit o Afroameričanech coby o „negrech“.

[xiii] Ursínyho skutečné poslání v Rusku zůstává zahaleno závojem tajemství. Jisté domněnky však můžeme vyslovit na základě skutečnosti, že byl povolán zpět do Vídně 3. března 1881, tedy dva dny po spáchání atentátu na cara Alexandra II., a dále z toho, že byl ještě před koncem roku 1881 povýšen do hodnosti Matrosenstabsgefreiter, tedy nejvyšší hodnosti u mužstva v K. und K. Kriegsmarine. Za zmínku stojí, že jeden z atentátníků, Nikolaj Kibalčič, jenž zhotovil několik pum ze směsi nitroglycerínu a nitrocelulózy (jednou z nich byl car smrtelně zraněn), byl rovněž vynálezcem jako Ursíny, ač v jiném oboru (Kibalčič se zabýval myšlenkou zkonstruovat letadlo těžší vzduchu na raketový pohon – ve 2. polovině 19. století!); žádné doklady o kontaktu mezi oběma génii ale nemáme k dispozici. Jistým vodítkem by mohla být dvouaktovka „Malčiš Kibalčiš a malčiš Plochiš“, jejíž rukopis, či spíše torzo rukopisu, byl nalezen ve spáleništi Národního divadla po jeho požáru v r. 1881. Zachovala se pouze titulní a druhá strana hry s jejím názvem, jménem autora (Colombo Orsini – což někteří teatrologové považují za jeden z Ursínyho četných pseudonymů) a několika dalšími údaji, z nichž vyplývá, že děj dramatu se odehrává kdesi v Tauridě či Kolchidě, avšak v době současné, a jeho hlavními postavami jsou dva přátelé - rekovní chlapci, z nichž jeden je naveskrz ušlechtilý, kdežto druhý se odhodlává spáchat jakési blíže nedefinované zlo. Zdálo by se, že tato novodobá Oresteia nemá jinak s Ursínym nic společného, protože takto prvoplánové charakteristiky svých hrdinů nikdy nevytvořil - jeho postavy jsou naopak povahově složité až hamletovské - nebýt vročení na posledním řádku titulního listu, kde je jasně uvedeno „V Sankt Petěrburgu, leden 1881“ a zvláštností písma, typických pro Ursínyho rukopis (za všechny uveďme moderně psané „z“ bez kličky pod linií řádku, v té době velmi neobvyklé). Pokud Ursíny skutečně byl autorem tohoto kusu a usiloval o jeho uvedení na prknech zbrusu nového kulturního svatostánku ve třetím nejvýznamnějším městě rakousko-uherské monarchie, nabízí se jako možný motiv Ursínyho jednání snaha upozornit (při utajení zdroje informací) na nebezpečí, jež hrozí ruskému panovníkovi, případně odradit spiklence od realizace jejich úmyslu. Rychlý tok událostí však Ursínyho záměr zmařil a Rusko se od nového cara Alexandra III. dalších reforem a přiblížení k Evropě nedočkalo.

[xiv] pozdějšího cara Alexandra III.

[xv] Tyto krby stavěl výhradně batumský kamnář Christofor Bonifatjevič Strugackij (1840-1917), který jim z dosud neobjasněného důvodu dal obchodní název Vostok (krby tohoto typu skutečně svým tvarem připomínají spíše než zvon pozdější sovětskou kosmickou loď téhož jména – tento anachronický výklad však jen stěží můžeme akceptovat). Milovníky sci-fi bude jistě zajímat, že Ch. B. Strugackij byl dědem bratrů Arkadije a Borise Strugackých, nadaných a úspěšných spoluautorů mnoha knih a povídek tohoto literárního žánru. Originální konstrukce Strugackého krbů a jejich obliba na carském dvoře a v  kruzích vysoké ruské šlechty přinesla jejich tvůrci nemalé zisky, což mj. umožnilo jeho synovi Natanu Christoforoviči vystudovat dějiny umění na univerzitě v Tbilisi a věnovat se kunsthistorii celý život.